Je to opravdu dlouho. Dlouho od doby, kdy jsem měla chuť psát. Za tu dobu, kdy tenhle blog (a hlavně moje mysl) zel prázDNOtou, se toho dost změnilo.
Osoba, která píše dnešní řádky, je někdo docela jiný. Kdysi by jí naštvalo studený kafe v kavárně a nedokázala by se rozhodnout mezi omeletou a lívancema k snídani.
Ta stejná osoba ale z minuty na minutu stála před rozhodnutím, jestli si má nechat dítě, které 6 měsíců nosí pod srdcem, když neví, jaký život bude žít.
Život…
Můžete ho snadno dát i vzít.
Sám o sobě vás tvaruje. A průběžně vás (nebo spíš se?) mění.
Rozdává karty a míchá jimi, jak se mu zachce.
Může vás dostat do fáze, ve které čtyři měsíce hrajete v bolesti, nejistotě a ve strachu.
To vás poznamená. To vás změní.
Nejsem lepší…
Nemyslím si, že jsem lepší člověk. Nevážím si víc zdraví, protože to jsem nikdy nebrala na lehkou váhu.
Mnohem víc si ale uvědomuju, jak vratký život je. A že se během vteřiny můžete změnit. Zatímco v první sekundě spokojeně držíte eso v rukávu, ve druhé bojujete o (něčí) život.
Protože jste si zrovna vytáhli černého Petra.
Hra (o) život
Život je vlastně taková hra, kterou hrajeme všichni. A každého z nás trochu zkouší.
A něco vám povím… S obyčejným ,,Prší“ má dost společnýho.
Kolikrát jste si mysleli, že máte v ruce karty, se kterýma nemůžete vyhrát, a vyhráli jste? Kolikrát jste měli karty předurčené k výhře a prohráli jste?
Špatně rozdaný karty nemusí znamenat prohru. Dobrý karty nemusí vést k vítězství.
Rozhoduje totiž každý krok. A vy se krůčkem po krůčku můžete dostat k výhře. Přestože jste si mysleli, že už je všechno ztracené.
Bez víry a odhodlání se nevzdat to ale nepůjde.
Proto vás prosím, nikdy se nevzdávejte.
Ani tehdy, kdy si budete myslet, že už není o co hrát. Protože vždycky je o co hrát, dokud tuhle hru hrajete.
Vaše
Diana
