Náš chlapeček Nicolásek se narodil ve 25.týdnu těhotenství s váhou 750g. Přišel na svět jako extrémně nezralý novorozenec s nejasnou prognózou a budoucností. Příběh našeho chlapečka jsem s vámi chtěla sdílet už dlouho, ale musela jsem ho psát po řádcích. Vzpomínat na to nejnáročnější období v životě mě pořád hodně bolí. Věřím ale, že i tenhle příběh může dodat odvahu a sílu těm, kteří právě prožívají náročné chvíle na neonatologii. Šťastné příběhy a konce mě přiměly věřit, že i ten náš může skončit happy-endem.
Víte, slzy v očích mám nejen, když píšu tyto řádky. Mám je každý den – když se na mě Nicolásek usměje, řekne ,,máma“ nebo cupitá okolo nábytku. Má strašnou chuť a radost ze života. A já si vždycky uvědomím, že tu vůbec nemusel být.
Píše se začátek září roku 2022, tehdy jsem byla na začátku šestého měsíce těhotenství (pro znalé ve 23tt). Zrovna jsem se léčila z covidu a trávila dny v posteli. Kromě únavy jsem měla jen trochu kašel a bolelo mě v krku. Nic hrozného, ale rozhodně jsem situaci nepodcenila. Celé těhotenství jsem byla oparná. Jezdila jsem pravidelně na kontroly, hodně odpočívala, trávila čas v Česku a postupně se připravovala na to, že z nás budou rodiče. Ale zpátky k tomu, co se tenkrát stalo…
Byl pátek 9. září večer, ležela jsem v posteli a vyřizovala poslední e-maily. Najednou jsem uslyšela mírné rupnutí a v tu ránu seděla ve vodě. Vyletěla jsem z postele a hlavou mi proletělo – co to je? To je plodová voda? To přece není možné?!
Abych byla upřímná, o porodu jsem toho moc nevěděla (přeci jen měl přijít až o 3 měsíce později). Za to jsem věděla (nebo si myslela), že prasknutí vody = porod.
Ty emoce, které jsem v tu chvíli cítila, nedokážu pojmenovat. Byl to ale především obrovský šok. Byla jsem prostě úplně mimo, jako kdybych vůbec nic necítila.
Sbalili jsme zdravotní dokumenty a jeli rovnou do Podolí, kde jsem byla registrovaná na porod a docházela na kontroly. Mimochodem, na poslední kontrole jsem byla asi 4 dny zpátky. Všechno bylo v naprostém pořádku.
Po příjezdu do Podolí mě přijali na porodním sále a rovnou odvlekli do ,,karantény“ do porodního boxu. Přišla doktorka, aby zhodnotila situaci. Pamatuju si, že ty vteřiny, než našla tep miminka, byly nejdelší v životě. Verdikt zněl jasně: ,,Předčasný odtok plodové vody ve 23+3tt. Miminka ze zákona zachraňujeme od 24tt, vy jste v šedé zóně. Promyslete si, jestli chcete jít na potrat nebo bude o miminko s nejasnou prognózou bojovat.“
Tohle bych nepřála slyšet ani největšímu nepříteli. Miminko, které 6 měsíců nosíte pod srdcem, se kterým komunikujete, které vás kope, říkáte mu jménem a kterému navíc stále tluče srdíčko, by mělo umřít? A proč nikdo nedokáže říct, co se sakra stalo? Proč se to děje? A proč zrovna nám? Co špatnýho jsem udělala?
Proč se to děje zrovna nám?
Předčasný odtok plodové vody neznamená automaticky porod. V mém případě z nějakého důvodu napraskly plodové obaly, které vodu zadržují u miminka. A protože je plodová voda tvořena především močí miminka (ano, čůrá tam:)), postupně se doplňuje. Miminko může bez plodové vody dál růst. Obnáší to samozřejmě řasu rizik pro miminko i maminku.
Rozhodli jsme se, že o miminko budeme bojovat. Doktoři mi jasně řekli, že v nemocnici zůstanu až do porodu, o kterém nikdo nevěděl, kdy přijde… Všichni tak budeme doufat, že přijde co nejpozději.
Čím později se narodí, tím větší šance má na přežití nebo na normální život.
Zvolili jsme metodu vyčkávání – dokud nebude nutné miminko přivést na svět, bude se čekat, co bude – samozřejmě pod odborným dohledem. Nevěděla jsem, jestli v nemocnici zůstanu týden, měsíc, nebo dva. Bylo mi to ale jedno. Chtěla jsem, abychom vydrželi 2 v 1 co nejdéle.
Denně jsem chodila na monitor, kde měřily ozvy miminka, mně denně brali krev kvůli riziku infekce. První týden jsem strávila sama na porodním boxe, nebo-li v karanténě kvůli covidu. Nikdo kromě přítele mě nemohl navštívit. Slyšela jsem nářky rodících maminek ve vedlejších boxech.
Nikdy jsem se necítila víc sama a na dně. Chtěla jsem jen brečet. A taky jsem pořád jenom brečela.
Hned v prvních dnech hospitalizace mě navštívil neonatolog z Podolí. Upřímně, věděla jsem, že existují inkubátory, že se děti rodí dřív. Netušila jsem ale, že úroveň neonatologie v Česku je špičková a zachraňují i půlkilová miminka. A hlavně mě nikdy nenapadlo, že budou zachraňovat i to naše…
Pan neonatolog byl moc milý a lidský, ale bohužel situace byla vážná. Vyložil nám situaci takovou, jaká je. Realita bez příkras. Dostali jsme k nahlédnutí papíry, které jsme měli (ne)podepsat. Pokud by se miminko narodilo před ukončeným 24.týdnem těhotenství, museli jsme udělit souhlas o zahájení resuscitační a invazivní péče. Celou tuhle situaci mám díky emocím v mlze, ale pamatuju si na ty děsivé statistiky, které na papíře byly. Pokud se dítě narodí před 24tt, byla 40% šance, že porod nepřežije. A pokud ano, bude s velkou pravděpodobností vážně nebo středně postižené.
Souhlas jsme udělili. A čekali, věřili a doufali…
Minuty se měnily v hodiny a hodiny ve dny. Noci byly dlouhé a občas bolestivé (sem tam přišla kontrakce, která zase odešla). Byla jsem stále kanylou napojena na magnesium (pro rozvolnění kontrakcí/stahů) a antibiotika. Denně mi brali krev. Pokud sem se chtěla někam pohnout, měla jsem s sebou stojánek s kanylou. Připadala jsem si tak moc zoufale a říkala si, jak se může život z minuty na minutu tolik změnit.
Díky skvělému přístupu doktorů i sestřiček, dobré léčbě i strážným andělům se kontrakce uklidnily a já jsem si Nicoláskem v bříšku poležela dalších 10 dnů na oddělení rizikového těhotenství.
V poledne 19.září 2022 se ale Niky rozhodl, že v bříšku už nezůstane a že už tam pro něj asi není bezpečno…
Kolem oběda dne 19.9. mi začaly znovu kontrakce, které nabíraly na síle. Byly bolestivější a pravidelnější. Doktorka na kontrole zjistila, že se rozjíždí přirozený porod a bylo mi nasazena ta nejsilnější látka pro rozvolnění kontrakcí.
Bylo mi po ní šíleně. Chvělo se mi celé tělo, měla jsem pocit horečky, motala se mi hlava a bušilo mi srdce, jako kdybych měla dostat infarkt. K tomu jsem měla každých 10 minut obrovské porodní bolesti.
Látka kapala do těla maximální možnou rychlostí, přesto porod dále pokračoval celé odpoledne a večer. Před půlnocí mě přesunuli do porodního boxu, kde se vyčkávalo. Byla to nejhorší noc v životě. Kroutila jsem se v porodních bolestech a kanylou mi proudila ona látka pro zastavení kontrakcí. Cítila jsem se strašně sama, bála jsem se a měla jsem pocit, že to prostě už nezvládnu. Že umřu buď na porodní bolesti nebo na zástavu srdce.
Dvacátého září před 7 ranní bylo rozhodnuto. Niky se každou chvíli narodí přirozeně, proto jsem byla urychleně převezena na sál, kde byl proveden císařský řez, aby bylo o malého ihned postaráno. Vzpomínám, jak mě přivázali na sále ke křeslu, natírali tělo dezinfekcí, poslední kontrakce, maska s plynem a tma…
Máte chlapečka, má 750g a je u něj tatínek.
Probudila jsem se o 2 hodiny později na JIPu. Zmatená, se strachem, otupělá, ale s jistou úlevou, že už to je za námi. O půl hodiny později přišel neonatolog, sdělil mi, že máme chlapečka, váží 750g a je u něj tatínek. Napojili ho na plicní ventilátor a zajistili základní životní funkce. A budou vyčkávat… první hodiny (dny) nechají miminko aklimatizovat.
Byla jsem napůl šťastná, že tu je a porod zvládl, ale zároveň tak moc zoufalá. Nesnášela jsem sebe a své tělo a dávala si všechno za vinu. I když mi mozek říkal, že to není má vina, psychika vůbec neposlouchala.
Už na JIPu mě navštívila laktační poradkyně a odstříkala mi první kapky mlíčka pro Nicoláska. Pro mě další šok – v 6. měsící těhotenství už má tělo připravené mlíčko? A od té doby za mnou chodila každé tři hodiny pro další kapky, později mililitry mléka.
Večer jsem byla převezena na normální pokoj. Druhý den jsem se probrala a nemohla se téměř hnout. Císařský řez není žádná sranda. Prostě jste přeříznutí v půlce. Ve středu těla nemáte vůbec cit a nemůžete se skoro hnout. Bylo mi to ale jedno. Hned jsem myslela na Nicoláska, jestli je v pořádku a jak se mu daří.
O pár hodin později, na kolečkovém křesle, jsem se poprvé vypravila na NEO-RES za Nicoláskem. Ten pohled do inkubátoru mám přímo před očima. Byl tak strašně maličký a zranitelný. V ručičkách měl napíchnuté kanylky, v puse i nose hadičky. Kolem inkubátoru byly monitory, které zobrazovaly základní životní funkce. Rozbrečela jsem se a sesypala. Bála jsem se ho dotknout, abych mu neublížila. Pocit nenávisti k sobě samé rostl. To kvůli mě bojuje o život. Všechno kvůli mě.
Paní doktorka nám shrnula jeho zdravotní stav. Hned na začátku jsme byli upozorněni, že zdravotní stav tak malého miminka se může změnit z hodiny na hodinu velice rychle. Niky se narodil ve 25tt jako extrémně nezralý novorozenec. Po narození musel být resuscitován, byl napojen na plicní ventilaci a měl extrémně nezralý mozek. Už měl za sebou první komplikace – dostával léky na srdíčko a podporu oběhového systému. Bylo to jako další kopnutí, které mě znovu složilo.
Domů jsem jela po 5 dnech od porodu. Vyčerpaná, nešťastná, zlomená, rozbolavělá, vyčerpaná, bez bříška i bez miminka.
Od té doby jsem za Nicoláskem každý den jezdila a každé tři hodiny odstříkávala mateřské mléko. Věděla jsem, že nás čeká velký a dlouhý boj – hlavně Nicoláska. Nevěděli jsme, jestli si ho odvezeme domů za 2, 3, 6 měsíců nebo vůbec.
Pokračování najdete TADY.
